Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po třech letech a na třetí pokus se do Prahy vrací americké duo STILL CORNERS. Zpěvačka Tessa Murray a multiinstrumentalista Greg Hughes vystoupí s doprovodnou kapelou v pátek 15.4. v pražské Meet Factory. Představí zde loňskou řadovou desku „The Last Exit", na které se prolíná křehký kytarový pop s melancholií anglických nezávislých kytarovek a lehkým psychedelickým odérem.
Vaše rané nahrávky vyšly u renomovaných vydavatelství jako Sub Pop. Před šesti lety jste se nicméně rozhodli postavit na vlastní nohy, od té doby vycházejí na vaší vlastní značce a i koncerty a turné si pořádáte sami. Změnila pandemie něco na tomto vašem rozhodnutí?
Dva roky jsme den co den museli sledovat situaci. Když už to vypadalo, že je vše na dobré cestě, objevila se varianta Delta. V tomto stádiu nám nezbývalo nic jiného, než se smířit se situací a doufat, že nám očkování – dříve nebo později – pomůže vrátit se k obvyklé rutině.
Naštěstí to pro nás nebylo nijak zlé. Naopak nás to utvrdilo v tom, že mít plnou kontrolu nad svojí hudbou je v tomhle odvětví jediná správná cesta, jak byznys zvládnout a podobné výkyvy přežít.
O vaší hudbě se často mluví jako o dream popu. Nicméně má jen málo do činění s klasickou podobou žánru, kterou představují britské nezávislé kytarové kapely osmdesátých a devadesátých let. Oproti nim je vaše hudba daleko přímočařejší až popová. Cítíte se být s touto vlnou nějak spříznění?
Sdílíme s ní tu podstatu, vytváření imaginativních světů a ještě obecněji vášeň ke snění, k romantice a k něčemu éterickému, nehmatatelnému. Zvukově jsme dnes opravdu někde jinde. Postupně jsme se propracovali k přístupu „proťukat“ se k melancholii jen pár úspornými tóny. Tenhle formát „písničky při svíčkách“ není tak oblíbený, ale my ho milujeme. Odjakživa. Přemýšlíme o spojení kytary a hlasu podobně jako Billy Strange nebo James Wilsey. Písničky, které Wilsey v polovině osmdesátých let nahrál s Chrisem Isaacem, jsou dodnes nedostižné.
Vaše aktuální řadová deska The „Last Exit" vyšla z kraje loňského roku. Původně se tak mělo stát téměř o rok dříve, shodou okolností ve chvíli, kdy propukla pandemie. Pozdrželi jste její vydání a později se k ní vrátili, celou ji znovu smíchali a některé skladby vyměnili za čerstvé. Proč?
Když vypukl ten zmatek, ještě jsme jeli podle plánu: deska, propagace, turné. Jenže cokoli, co napíšete nebo nahrajete, do značné míry odráží vaše okolí. Vaše myšlení vždy odpovídá vašemu aktuálním okolí. Když se svět zastavil, my se pochopitelně zastavili s ním. Jakmile se nám vrátil pocit půdy pod nohama, napsali jsme několik nových písní a vrátili se k těm, které jsme už měli hotové. S těmito novinkami a úpravami je konečná verze alba lepší.
Jak náročný je takový „řez“ už hotovou nahrávkou? Řada vašich kolegů v podobných souvislostech zmiňuje, že vracet se k již hotové desce pro ně bylo těžší než napsat novou.
Záleží na tom, jaká je doba a kolik času od nahrávání uběhlo. Pokud je to příliš dlouho, mentálně už nejste na stejném místě, jako když jste písničky psali, protože všechno se s časem mění, a ani vy už pravděpodobně nejste stejní lidé. S rozdílem jedné velké události, na kterou jsme nějak potřebovali– vnitřně – reagovat, byly nové skladby napsány více méně ve stejnou dobu, proto mezi ostatní zapadly docela přirozeně.
Změnila vynucená pracovní přestávka vaše návyky při skládání a nahrávání? Platí stále, že jeden z vás při psaní sní a druhý do procesu vnáší pomyslný protipól, tedy systematickou práci?
Ať už se ve světě za okny děje cokoli, některé skladby přicházejí samy, zatímco s jinými musíte mít trpělivost. Je to jako rybaření: můžete jet k jezeru, mít nejlepší člun a vybavení, můžete být sebelépe připravení, ale nic z toho vám nedává jistotu, že něco chytíte. Jeden den můžete sedět od rána do večera u břehu a nic, jindy jen nahodíte a je to tam. Podstatné je jen k tomu jezeru dojít. S časem a zkušenostmi se změnilo jediné: naučili jsme se písničkám lépe uhýbat z cesty. Do značné míry se „píšou samy“, vy jim to jen musíte umožnit.
Platí stále okřídlené „čaj o deváté a psaní do poledne, oběd, procházka, nahrávání od dvou do pěti a pak útěk do obýváku“?
Ano i ne, přibylo šálků čaje. (smích) Nadále stejně věříme v to, že je dobré se držet programů, plánů a rozpisů, jako v to, že občas je stejně přínosné hodit je přes palubu. Poté, co jsme se nechali naočkovat, jsme cíleně zapomněli na veškeré rozvrhy, vzali auto a vypadli z civilizace na čtyři dny do Nového Mexika. Něco tak spontánního bylo nesmírně inspirativní. Něco takového si čas od času musíte dopřát, abyste měli z čeho čerpat při psaní. Neprožitý život nemá příliš velkou cenu.
Podobně jako předchozí nahrávky jste si„The Last Exit" produkovali sami. Odkud čerpáte inspiraci, abyste na tomto poli neustrnuli?
Snažíme se co nejvíc číst a poslouchat. Je dobré vyzobávat si z filozofie ostatních, chápat, co dělají, jak to dělají, proč to dělají, abyste to vy mohli udělat lépe. Během cesty do Nového Mexika jsme v autě poslouchali autobiografii Bruce Springsteena Born To Run, kterou Boss dokonce sám načetl. Je to strhující příběh plný nečekaných zvratů i té nejzajímavější filozofie umění.
„The Last Exit" úzce navazuje na předchozí desku „Slow Air". Znamená to, že jste našli pro vás typický zvuk a výraznější posuny, které odlišovaly rané nahrávky, se už nebudou opakovat?
Nahrávání je pro nás temné umění: trvá roky, než se v něm někam dostanete. Odjakživa jsme si všechno dělali sami, ze začátku především proto, že jsme neměli peníze. Pamatuji, že jsme obvolávali studia v Londýně a ta chtěla sedm set liber za den, dokonce bez studiového inženýra v ceně, což byl zhruba náš celý tehdejší rozpočet (smích). Proto mají naše rané desky – jistě k plusu i k mínusu věci – nedotaženou produkci, která se nám přesto doteď líbí. Ale stejně se nám líbí na zvuku pracovat a pokaždé se dostat někam jinam. Pro nás typický zvuk ale není ani tak něco technického, jako spíš pocit, který si z desek odnesete. V minulosti jsme vystřídali více způsobů, jak ho probouzet, ale emoce jsou to stále ty samé. Teď jsme se našli ve spojení kytary s hlasem, proto se soustřeďujeme na něj.
V jednom ohledu je přesto The Last Exit návratem ke kořenům, přesněji řečeno k vašemu debutovému EP. Obě nahrávky vycházejí z cestovatelských deníků a filmů, EP „Remember Pepper" bylo ovlivněné snímkem Cesta do města. Je i za novinkou podobný odkaz na konkrétní díla?
Tentokráte jsme se nechali silně inspirovat filmy Wima Wenderse. Alicí ve městech, V běhu času, a především Paříží, Texasem. Během psaní i míchání desky jsme si na zeď – paradoxně bez zvuku – promítali Hodného, Zlého a Ošklivého, abychom zůstali v té správném náladě a zároveň plně soustředění na práci. Bylo to nejen krásné, ale opravdu to i pomohlo.
Co pro vás coby fanoušky žánru dělá dobrou road movie dobrou road movie?
Filmař by měl zachytit především podstatu tohoto stylu, kterou je svoboda. Svoboda od všeho a od všech. A to jde jen tím, že podstatnou část snímku věnuje terénu. Příběh by pak měl zachycovat jak vzrušení provázející odvahu ponořit se do neznámého, tak určitý smutek z toho, že zároveň vždy něco nutně necháváte za sebou. Například v Thelmě a Louise jsou úžasné noční záběry kaňonu a přitom je to velmi smutný film. Smutný, ale inspirativní tím, že i když cesta končí, tak obě zůstávají na cestě.
Měli jste během karantény čas na objevování nových filmů?
Jedním z ústředních motivů „The Last Exit" je poušť. V rozhovorech s vámi mě zaujalo, do jaké míry může být evropská představa o ní odlišná od té americké….
Naprosto, byť jde spíš o sny a představy, než o fakta nebo příběhy. Jeden sen je sen Evropanky o Americe a o poušti v Americe, jak jsem ji znala z dokumentárních nebo uměleckých filmů, než jsem ji mohla poznat během cestování. Druhý je snem Američana, který vyrůstal na okraji pouště, viděl, jak se proměňuje, a především, pokaždé mu připomene jeho dorůstání.
Síla pouště pochází z její velikosti a z její izolace. Proto v různých epochách odházeli proroci právě do pouště. Je tam úplné ticho a tma, žádná auta, žádné mobily, žádní lidé, nic, co by vás vyrušovalo. Váš vnitřní hlas se ztiší, protože si uvědomíte, jak nepodstatní jste. A tenhle pocit si pak už nesete kamkoli. To je, co nás na ní přitahuje, z téhle fascinace vyrostla celá deska.
S pouští souvisí i text skladby „White Sands", který je nefalšovanou duchařskou historkou…
Jsme si totiž jistí, že jsme potkali ducha. Když jsme nahrávali videoklip v národním parku Joshua Tree, povedlo se nám sjet z vyznačené trasy a úplně se ztratit. Připozdívalo se, zbývala snad hodina denního světla, když jsme dojeli k velké skále a u ní našli čerstvé stopy. Vydali jsme se po nic a úplně ztuhli, když jsme za skalním ohybem málem narazili do paní, která stála uprostřed cesty. Byla starší, měla stříbrné vlasy a zvláštní přízvuk. Do písku nám nakreslila mapu, jak se vrátit do nejbližšího města. Když jsme příběh vyprávěli číšnici v motorestu, jen nám řekla „to jste potkali paní Dumontovou, která je dvě stě let po smrti.“ Přesně to jsou věci, které se vám mohou stát jen v poušti.
Zvláštní místa i s nimi spojené příhody u vás hrají důležitou roli od počátku. U většiny kapel bývá první krok jejich příběhu až nesnesitelně nudný. K vašemu seznámení však dopomohla náhoda: začali jste se spolu bavit na perónu nádraží uprostřed ničeho, kam byl přesměrovaný vlak londýnské hromadné dopravy.
Mnohokráte jsme se na to místo později vrátili, nejde to pochopitelně na každém turné, a pokaždé si uvědomujeme další a další shody okolností, bez kterých bychom se nikdy neseznámili. Nešlo jen o tu událost, ale i to, jak vykolejení ze situace jsme byli, a proto jsme spolu začali mluvit, místo toho, abychom si automaticky v mobilu hledali zpáteční spojení.
Což je téma, na které v rozhovorech s vámi narážím opakovaně. A to je postřeh, že starší lidé, kteří nejsou tak ponoření do virtuální komunikace, neztratili schopnost přirozeně, spontánně se bavit…
Pokaždé, když jdeme někam do baru, zahřeje nás u srdce, když tam jsou i starší lidé. Je s nimi větší zábava, často mají neopakovatelné zážitky a zkušenosti a není to jen věkem. Především, chtějí si povídat. Ještě v Anglii jsme v jednom přímořském městečku měli ve zvyku chodit do vinárny, kterou provozoval postarší francouzský pár. Chodili do ní především lidé na odpočinku. Z Londýna jsme na takovou spontánní otevřenost nebyli zvyklí. Od té doby dost intenzivně vnímáme, kolik lidí dá před takovým hovorem přednost civění do mobilu. A závislost na moderních technologiích s sebou nese i další nebezpečí.
Jistou paralelu se ztrácením schopnosti přirozené komunikaci vnímám i v tom, že díky stále promyšlenější architektuře a funkčnímu oblečení se připravujeme o fyzický pocit z počasí. Hrál nějakou roli ve vašem rozhodnutí přestěhovat se z jihu US na samotný sever?
Přijde mi, že jsme odjakživa „uvěznění“ v té bitvě s elementy, které se snažíme vytěsnit nebo přelstít technologií. Chtěli jsme znovu zažívat nejen intenzivní pocit z horka, ale i chlad. A na severu jsou zimy opravdu divoké, oheň je to jediné, co nám je tu pomáhá přežít. Obnáší to i každodenní rutinu: dojít pro dřevo, udržovat oheň, starat se o něj. Jsou to krásné rituály, které navíc navíc ukotvují.
Vaším novým domovem se stal Woodstock ve státě New York, dějiště legendárního festivalu. V lesích okolo vás bydlí řada legendárních postav nahrávacího průmyslu uplynulých šesti desetiletí. Měli jste šanci se s nimi potkat?
Spousta veteránů se rozhodla se tu ukrýt před světem. Jednoho dne, když jsme se vraceli z výletu, jsme potkali člověka, který vypadal i mluvil jako Bob Clearmountain. Nedalo nám to, otočili jsme, vrátili se, stáhli okýnko a pro jistotu se zeptali. Samozřejmě to byl on.
Hezky jsme si popovídali a nakonec nás pozval k sobě domů, kde jsme strávili celý večer, vypili pár lahví vína. S ním a s Neilem Dorfsmanem. Byl to bez debat jeden z nejhezčích večerů v našem životě.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.